Čtyřicátý sedmý zápis do deníčku

Vedle včerejšího hrníčku 

Byla sobota, šest ráno. Probudila jsem se a z chodby slyšela odemykání dveří. Jirka. Přijel rovnou z práce ke mně na víkend. Vyskočila jsem z postele. Ale ne s radostí. S leknutím. Že nemůžu ležet. Že bude mít zas blbé poznámky. Že nepochopí, v jakém jsem stavu. Že uvidí hrníčky od kávy a čaje na stole. Důkaz mého selhání. Důkaz mého nebytí.

Ale pak jsem se vzpamatovala. Uvědomila si, že tohle byla minulost. Že už nemusím být v takovém stresu. Že Jirka už dávno pochopil, že deprese není lenost. Že tohle máme dávno vykomunikováno. Že už mě nehodnotí podle čistoty kuchyně. Že už mě vidí. Celou.

A taky jsem si uvědomila, že teď vlastně žádnou depresi nemám. Jen jsem normálně spala. Jako každý člověk. Bez výčitek. Bez vysvětlování. Bez potřeby obhajovat své tělo.

Nevím, proč se tenhle pocit ozval. Proč se mi připomněla minulost. Možná jen echo. Možná zkouška. Možná poslední stín, co chtěl být uznán.

Ale jedno vím jistě: Budu sama sebou. Klidně se špinavým nádobím. Klidně spát ne jen v noci. Klidně dýchat bez výčitek. Klidně být nedokonalá.

Už nikdy nechci zažívat tenhle pocit napětí, že jsem špatná. Protože to není pravda. Nikdy nebyla.

A jestli se někdy ozve ten starý stisk, ten vnitřní soudce, co mě chce zlomit, tak mu řeknu: "Děkuju, že jsi mě kdysi chránil. Ale teď už to zvládnu sama. Teď už vím, že moje hodnota se neměří podle ranního výkonu."

A pak si klidně dám kávu. Vedle včerejšího hrníčku. A klidně se usměju. Protože jsem doma. Ve svém těle. Ve svém čase. Ve svém životě.