Čtyřicátý první zápis do deníčku

V prostoru mezi námi

"Jak ses měla o víkendu?" Tahle otázka mi vrtá hlavou. A neumím na ni odpovědět. Ne jednoduše. Ne bez zaváhání.

 Měli jsme s Jirkou plán. V sobotu jsem se postarala o domácnost, navařila, zajistila děti. Večer jsme odjeli k němu do bytu. Cíl byl jasný: dobrá večeře, klid, sami dva. A ono to vyšlo. Všechno proběhlo, jak mělo. Bylo to fajn. Tiché. Normální.

Ale návrat domů už byl jiný. Nevím, co se stalo. Jirka se najednou přepnul do rodičovského režimu a začal komentovat věci, které mi přišly úplně mimo. A já… já to nevydržela. Vyhrklo to ze mě: "Když se ti nelíbí, můžeš jít k sobě." A on šel. Bez dramatu.

Zůstala jsem sedět u kávy sama a bylo mi to líto. Ne kvůli hádce—protože tohle nebyla hádka. Ale kvůli tomu, co se tím tiše ukázalo.

Za ten rok, co jsme byli každý zvlášť, jsme si vytvořili vlastní světy. On ten svůj, klidný. Já ten svůj, plný pohybu, dětí, rytmu, který se skládal den po dni. A oba v těch světech nějak fungujeme.

Možná to celé nebyla výměna názorů. Možná to byla jen moje reakce. Obrana prostoru, který jsem si tu vybudovala. Místa, kde věci dávají smysl tak, jak jsme si je nastavili.

A když se tyhle světy potkají, nevznikne bouřka. Ale jemné napětí, které se nedá jen tak přehlédnout. A které si každý z nás nese trochu jinak.

Někdy nevím, kde přesně končí můj svět a kde začíná ten jeho. Možná proto mě zaskočí, když do mého prostoru vstoupí s poznámkami, které se míjí s tím, co tu žijeme. Ne proto, že by chtěl ublížit. Ale protože tu nebyl, když se to všechno skládalo.

Někdy mám pocit, že spolu jsme, ale ne úplně. Že to není návrat, ale ani konec. Jen něco mezi. A právě to "mezi" je těžké. Dlouho jsme se tomu vyhýbali, nechávali to plynout. Ale teď se to ukázalo samo. Klidně, jasně. Bez výčitek.

Četla jsem si starší zápisy. Ty, ve kterých jsme se k sobě vraceli. Sdílela jsem naši cestu návratu, krok po kroku. A tohle je další střípek. Náš první střet. Ne hlasitý, ne dramatický. Ale důležitý. Něco, co už nemůžeme nechat jen tak plynout. Něco, co si zaslouží pozornost. Protože právě to nejdůležitější se často odehrává mezi tím, co bylo, a tím, co bude.

Tak jak jsem se měla o víkendu?

Měla jsem se fajn. Byly tam klidné chvíle, i chvíle, které mě zastavily. A obě měly svůj význam. 

Byl to víkend, který mi připomněl, že návrat není jen o společných chvílích, ale i o tom, jak se v nich dokážeme potkat.