Čtyřicátý osmý zápis do deníčku

Víkend stačí

Dnes si zapisuju další paradox. Je neděle večer. Sedím sama. A je mi dobře. Klideček. Pro sebe. Pro psaní. A přitom—před dvěma měsíci jsem psala, jak mě samota dusí. Jak se mi v ní špatně dýchá. Jak se v ní ztrácím.

Ale dnes ne. Dnes jsem se v ní našla. Jirka odjel. Zavřely se dveře. A já necítila prázdno. Necítila jsem ani úlevu. Jen klid. Takový, který nečeká. Neprosí. Jen je.

Myslela jsem si, že se jednou nastěhuje zpět. Ale teď si to nedokážu představit. Jsem ráda, že jsme spolu jen o víkendech. Fakt mi to stačí. Naštěstí to má stejně. Zvykli jsme si. Na svůj prostor. Na svůj rytmus. A je těžké ho nabourávat. Téměř nemožné.

Jsme spolu rádi. Těšíme se. I když se často jen nudíme. Ale od pátku do neděle je až nad hlavu. Nevím, jestli to není špatně. Říkám si— Když se chceme, neměli bychom se chtít pořád? Možná kdybychom spolu předtím nebyli… Možná by to teď bylo jinak. Ale byli jsme. Bez jednoho roku sedmnáct let v kuse. Tak není divu, že víkend stačí. Na procházky. Na wellness. Na nudu ve dvou.

A dnes večer, když jsem si sedla na gauč, svíčka hořela, ticho dýchalo, uvědomila jsem si, že paradox není chyba. Je to pravda v pohybu. Mapa vnitřního světa. A že klid, samota, láska, zvyky i víkendová nuda mohou tvořit harmonii, která se nevejde do žádné učebnice vztahů.