Čtyřicátý druhý zápis do deníčku

Experiment ukončen

Několik dní jsem nepsala. Tělo si vzalo slovo. Skolila mě chřipka a v horečce se nedá vést rozhovor s vlastním nitrem. Jen se leží. Dýchá. Čeká.

Mezitím jsme si s Jirkou vyměnili pár podstatných zpráv. Vyřešili jsme to, co zůstalo viset ve vzduchu. Pokračujeme volně dál. A já se těším na víkend, až se uvidíme.

Ovšem o tom dnes psát nebudu. Právě jsem ve svém životě uzavřela jeden zásadní experiment, o kterém jsem si dlouho myslela, že se mě nikdy nebude týkat. Ale možná si tím musí projít každý, kdo je odsouzen brát léky celý život.

Začalo to neúmyslně. Byla jsem v propadu. Dlouho. A v něm jsem postupně nezvládala rytmus života. Začala jsem vynechávat léky. Nakonec v tom byl takový bordel, že jsem se na ně vykašlala úplně.

Zvláštní bylo, že jsem necítila žádnou změnu. Ať jsem je brala, nebo ne. Tak jsem se rozhodla je nebrat. Nechtěla jsem nic řešit. Chtěla jsem si aspoň na chvíli připadat zdravě a najít svou vlastní identitu bez ovlivnění léky. I když mě deprese mezitím rozebrala do posledního šroubku.

Po třech týdnech se tělo zbavilo všech účinků. A život bez léků byl najednou mnohem těžší. Nálady se střídaly v minutách. Celý systém, který jsem budovala pět let s bipolárkou, se zhroutil.

Možná to bylo potřeba. Připomenout si, že braní léků má u mě smysl. Že právě s nimi jsem to opravdu já. Ne bez nich. Nešlo o vzdor. Nešlo o slabost. Šlo o hledání hranic mezi tím, co je moje, a tím, co je nutné. A teď už vím, že právě s léky se můžu vracet k sobě. Ne jako k poruše. Ale jako k člověku, který ví, co potřebuje, aby mohl žít.

Můžu si tuhle zkušenost odškrtnout. Experiment ukončen. A už jsem taky v tabulce těch, kteří tím prošli. Nebo právě procházejí. Podle dostupných dat až 80 % lidí s psychiatrickou diagnózou někdy přeruší nebo ukončí medikaci na vlastní pěst. Důvody jsou různé: pocit ztráty kontroly, vedlejší účinky, touha po "normálnosti". Ale většina z nich se k léčbě nakonec vrátí. Ne proto, že by selhali. Ale protože pochopili, že stabilita není slabost. Je to prostor, ve kterém se dá žít. Tvořit. Milovat.

A já jsem teď v tom prostoru znovu. Ne jako pacient, ale jako žena, která ví, co jí pomáhá být sama sebou. Tak si říkám: vítej zpět, Markéto.