Čtyřicátý devátý zápis do deníčku

Insomnie

Dnes nemám žádnou úvahu. Jen se nechávám unášet. Stavem, který mě drží nad hladinou i pod ní. Hypomanie. Píšu další knihu. Tentokrát už ne o sobě. Historický příběh. Ale jako vždy—inspirovaný skutečností. Skutečností, která se mi vkrádá do těla i do noci.

Od pondělí nespím. Ve dne. V noci. Tělo už nezvládá. Ale mozek jede. Na plné obrátky. Insomnie je u mě na denním pořádku. Je to stav, který mě pohltí jako mlha bez horizontu. Nevidím konec. Nevidím začátek. Jen nekonečný proud myšlenek, které se nedají zastavit. Mozek běží. Tělo klesá. A já se v tom stavu učím žít. Ne bojovat. Jen být.

Insomnie je jako nevyžádaný host, který si sedne ke mně na postel a šeptá mi do ucha věty, které ještě nemají tvar. Je to stav, kdy se čas rozpadá. Minuty nemají hranice. Hodiny nemají váhu. Jen slova. Jen příběh. Jen já.