Čtyřicátý čtvrtý zápis do deníčku

Na chvíli dej pokoj

Dnes jsem se znovu vrátila k psaní své druhé knihy. Ponořila jsem se do období, kdy jsem čekala své čtvrté dítě. A znovu se mi v těle rozlil ten zvláštní chlad vzpomínek. Ne smutek. Spíš tíha. Těžké věci mají svou vlastní teplotu. A ta se nedá zapomenout.

Vynořily se drobnosti. Nenápadné okamžiky, které se tváří jako běžné, ale ve skutečnosti mění směr. Uvědomila jsem si, jaký je to dar mít zdravé dítě. Jak samozřejmost je výsadou. Jak ticho bez diagnózy je luxusem.

Ale pak mě to dohnalo. Ten pocit, co se plíží zezadu. Že už dost. Že už jsem toho zažila příliš. Že by mi život mohl dát chvilku pokoj. Aspoň na chvíli. Aspoň na nádech.

Protože těch drobností, které jsou ve skutečnosti zlomy, je tolik, že bych o sobě mohla psát knihy do konce života. A pořád by to nebylo všechno. Pořád by zůstalo něco mezi řádky. Něco, co se nedá vyslovit. Jen unést.

A tak si dnes pokládám otázku: Je to normální? Že se život takhle vrství, i když se zdá, že se nehýbe? Že i když neděláš nic, všechno se děje?

A jestli ano—prosím, živote, mohl bys mi dát na chvíli pokoj? Aspoň na chvíli. Aspoň na nádech.