Čtvrtý zápis do deníčku

Naučila jsem se přežívat. Teď se učím žít

Myslela jsem, že dnes psát nebudu. Ale píšu. Budu psát, dokud to půjde. Dokud mám tu sílu, dokud mám v sobě aspoň zrnko prostoru, který unese pár slov. Protože psaní je součástí mé cesty. Je to způsob, jak dýchám.

Naučila jsem se toho tolik. Víc, než se vejde do běžného života. Víc, než lidé kolem tuší. Naučila jsem se přežít. Mistrovsky, bravurně, s přesností chirurgických pohybů. Umím fungovat. Umím zachovat klid v bouři. Umím se zvednout, když mě něco složí. Ale neumím žít.

Rozhodla jsem se to změnit. Rozhodla jsem se žít.

Rozhodla jsem se psát. Rozhodla jsem se mluvit. Rozhodla jsem se otevřít lidem. Svěřit jim to nejhlubší, co ve mně je. Bolesti, které se zabydlely v mém srdci. Myšlenky, které mě držely na kraji propasti. Ale taky naděje. Naděje, že moje slova mohou pomoct. Mohou pohladit. Mohou být mostem.

Tohle všechno mi jde. Tohle zvládám. Tvoření je moje kotva. Moje forma lásky k druhým. V tom se cítím silná. V tom jsem doma.

Ale rozhodnutí žít — opravdu žít — mi nejde. Neumím na to přijít.

Snažím se. Ptám se. Hledám cesty. Hledám okamžiky, kdy se cítím napojená. A přesto pořád narážím. Čtu po sobě své řádky. A vidím v nich život. Vidím, že dávám život slovům, dávám jim duši. Vkládám do nich všechno. Ale co zůstává pro mě?

Mnoho let jsem žila s jedinou myšlenkou: že musím žít. Ne že chci. Moje děti byly mým jediným důvodem. A i tam někdy bylo na mále. Kolikrát jsem visela jen na vlásku. Kolikrát jsem si říkala, že už to dál nepůjde. Ale šla jsem. Kvůli nim.

Teď je to jiné. Uvnitř mě se něco změnilo. Už to není o tom, že musím. Teď cítím, že chci. Poprvé v životě to cítím tak silně — chci žít.

Ale nevím jak.

A tak píšu. Píšu, dokud to jde. A věřím, že skrze slova jednou najdu cestu. Že mi ukážou, co znamená žít. Ne jen existovat. Ne jen vydržet. Ale jít vstříc světlu. Nechat se zahřát. Opravdově se smát. Milovat. Být.

A možná je právě tohle ten začátek.