Čtrnáctý zápis do deníčku

A přitom by stačilo tak málo

Není to o tom, že by lidé byli hloupí. Jen se přestali ptát. Přestali se učit. Ne proto, že by neměli přístup, ale protože je pohodlnější zůstat v tom, co už znají. V tom, co nebolí.

Vidí jen sebe, pár známých tváří kolem, a když se něco nevejde do jejich naučeného rámu, začnou si skládat domněnky. Z těch pak staví vlastní realitu – pevnou, neprostupnou, a hlavně bezpečnou. Přesvědčí o ní nejdřív sebe, pak ostatní. A soudy? Ty padají rychleji než kapky deště na rozpálený asfalt.

Ale život není tabulka. Není učebnice. Je to chaos, který se učíme číst až za pochodu. A právě proto máme možnost se dovychovat. Ne jako děti, ale jako lidé, kteří chtějí chápat.

Strach je silný. Strach z jiného pohledu, z jiné pravdy, z toho, že jsme se možná mýlili. Ale tenhle strach neubližuje jen okolí – nejvíc bolí ty, kteří mu podlehnou. Paralyzuje je. Zastaví růst. A pak kolem sebe šíří bolest, aniž by si to uvědomovali.

A přitom by stačilo tak málo. Zeptat se. Naslouchat. Přijmout, že svět není jen náš obraz. Že jiný pohled není hrozba, ale dar.

Dnes píšu otevřený zápis všem. Protože věřím, že někdo tam venku chce vidět věci tak, jak jsou. Bez domněnek. Bez masek. A hlavně – bez strachu.

Nebudu dnes psát obecně - jak by se zdálo. Dnes píšu o sobě. O své knize. O příběhu, který v některých lidech rozpoutal vlnu domněnek, z nichž si začali stavět falešnou realitu.

Proč jsem otevřela staré rány? Protože nejsou staré. Jsou živé. Bolestivé. A zaslouží si své místo. Můj příběh si zaslouží být slyšen. Ne kvůli mně – ale kvůli těm, kteří v něm najdou kousek sebe.

Klíčem, který vše otevřel, nebyla sláva ani touha po uznání. Byl to příběh, který tehdy ještě nebyl napsaný – a přesto už pomáhal. Pomohl jedné duši. Pomohl odkrýt zlo. Pomohl zachránit život mladé dívce, která stejně jako já bude celý život žít s traumatem. Ale tentokrát se zasáhlo včas.

Vím, že moje bolest má smysl. Že moje zkušenosti nejsou jen jizvy, ale mapy. Mapy, které mohou vést jiné ven z temnoty.

Cítím tu potřebu sdílet už od svých osmnácti. Dnes je mi čtyřicet. A až teď můj hlas opravdu zaznívá. Ne pro peníze. Ne pro slávu. Ale pro život. Pro uzdravení. Pro záchranu.

Nejde jen o trauma z dětství. Jde o celý sbor událostí, které se děly, navazovaly, a stále dějí.

A tak dnes neukládám slova jen do deníčku. Ukládám je do prostoru, kde mohou žít dál. Kde mohou léčit, kde mohou být zrcadlem, kde mohou být světlem pro ty, kteří bloudí ve tmě.

Můj příběh není výkřik do prázdna. Je to hlas, který se dlouho bál mluvit. Až teď má odvahu zaznít.

Nechci, aby se lidé báli pravdy. Nechci, aby se báli bolesti. Protože právě v ní se rodí síla.

A pokud se někdo rozhodne vidět věci tak, jak jsou – bez domněnek, bez masek, bez strachu – pak tenhle zápis splnil svůj účel.

Znovu jsem otevřela rány. Ne proto, že bych chtěla znovu krvácet. Ale proto, že věřím v uzdravení.

A i kdyby to mělo pomoci jen jediné duši – stojí to za to.